Popis žánru

Povídku můžeme vyprávět na jedno posezení, prohlásil o tomto literárním žánru Jiří Opelík. A vymezil tak nejspíše nejzřetelnější rys povídky. Její rozsah. Povídka se svým rozsahem vymezuje vůči románu, který je prózou větších rozměrů. Pro povídku je příznačná krátkost.

Nevelký rozsah povídky předurčuje řadu dalších specifických rysů. Povětšinou se povídka soustřeďuje na jednu dějovou linii, jednu postavu, zdůrazňuje hlavně klíčové momenty příběhu, je rozsahem sice úsporná, ale tím spíš se magický vliv konce vznáší nad každým slovem a každým výběrem událostí, jak víme od Alexandra Jessupa. Autor musí pečlivě vybírat, který výřez reality v krátkém prostoru povídky čtenáři představí. Danou životní realitu autor za pomoci různých postupů, jako je kondenzace času a prostoru, technika náznaků a významuplných detailů, dále zhušťuje a zintenzivňuje.

Vypravěč sleduje zvolený moment lidské existence v jistém nadhledu. Vypravěč bývá subjektivní, a povídka se tím blíží črtě, fejetonu nebo reportáži. Ačkoliv vypravěč celý příběh „táhne k závěru“, tento závěr může být otevřený a nezavršený. Vypravěč zanechává v povídce „bílá místa“ a aktivizuje čtenářovu pozornost a schopnost domýšlet. Podle tematického hlediska rozlišujeme povídky milostné, historické, dobrodružné, detektivní, fantastické nebo humoristické.

Ukázka

Bylo to těsně za mnou. Praskání přicházelo z levý a pak hned z pravý strany. Svíčka v lampionu se pohupovala

rychlejc a rychlejc, jak jsem natahoval krok, abych byl už doma. Vítr ohýbal větve nad cestou a shazoval dolů spršky tmavýho listí. Ještě před pár okamžiky jsem byl obklopenej Jiskrama a vlídnej hlas soudružky vedoucí nás poučoval, že sedmej listopad je svátek ze všech svátků nejsvětější.

A byl. Až do rozchodu. Všichni se rozprchli a já zůstal uprostřed temnýho parku proti naší škole, kterou po válce postavili zajatý esesáci. Ve tmě za cestou něco zasténalo. Teď už mi bylo jasný, že tenhle večer nepřežiju. Že ti sedření fašisti si pro mě přišli a udělají mi to, co provedli Fučíkovi, po kterým se naše škola jmenuje, i když se klidně mohla jmenovat škola Adolfa Hitlera, když ji po stavili esesáci, a já bych měl teď pokoj.

Za živým plotem se mihl stín. Tři lampy za sebou měly rozmlácený širmy a pod nima byla jen hustá kaše tmy. Zastavil jsem se. Plamínek v lampionku osvětloval chodník sotva na krok přede mnou. Dech mi chrčel v krku a hrozil, že se dočista zastaví.

Naše škola má kolem sebe několik parků a zahrad sevřenejch do kleští živejch plotů, co přes léto tak krásně napučely, že není těžký se v nich schovat a nebejt.

V jednom takovým roští jsem objevil Veru. Seděla schoulená na bobku a klackem čmárala do listí. Přidřepl jsem vedle ní. Nepodívala se na mě.

„Dostaneš vejprask,“ konstatovala suše asi po deseti minutách. Jít za školu mi ještě před týdnem přišlo jako nejstrašnější zločin, ale teď, když se všude kolem školy rozhostilo naprostý ticho, mi to už tak strašný nepřipadalo. Bylo to za mnou. Byl jsem novej. Očištěnej.

„Řekneme, že jsme se zdrželi v šatně…“

Přišlo mi to správný, že někdo o přestávkách dává pozor a zapisuje na tabuli jména těch, co házejí houbou nebo práskají dveřma. Vnímal jsem to jako svoji povinnost. Nikdy jsem neřešil, proč se mnou kamarádí jen holka z vedlejší třídy a už nikdo jinej z celý školy. Veru nikdy nezlobila. Vlastně jen jednou, když schválně rozšlápla krabičku mlíka. Měla zlost, že místo dopisování jejího úkolu lepím na nástěnku hlavy soudruha Lenina. Vzala křídu a krasopisně na tabuli vykroužila svoje jméno. Za pomlčku napsala: Šloupla na mlíko, až udělalo škraloup na SSSR. Za trest pak musela stokrát opsat, že mlíko je zdravý a utužuje kosti a mír.

Veru mě píchla klackem do boku a konečně se usmála. Žila jen s mámou, co jí všechno dovolí.

„Vadí ti to?“

„A co?“

„Co asi?“

Mlčky se protáhla dírou na druhou stranu plotu. Vypálil jsem za ní.

Napadlo mě, že když dlouho nepřijdu domů, budou mě naši hledat. Zíral jsem do tmy a zřetelně slyšel kroky, přešlapující na zahradě za plotem. Byly tam a stahovaly se kolem mě. Jasně jsem rozpoznával šepot odrážející se od tmy přede mnou. Němčina. Kdyby tady byl můj bratr, vysmál by se mi. Udělá to stejně, až se dozví, že mě naši sebrali úplně podělanýho u poslední svítící lampy.

„To nezměníš,“ říkala babička, když jsme spolu stříhali plot za kostelem ajá jí vysvětloval, že všech no dělám nějak hůř než on, „dycinky je víc těch, co dostanou ten ocucanej konec. To ale ještě neznamená, že hůř chutná…“

Jednou bratr rozpoutal polštářovou bitvu. Naši byli zrovna u sousedů. Hodně křiku a velká sranda. Dokud můj polštář nerozbil broušenou sklenku na stole a střep bratrovi neprořízl ruku na předloktí. Najednou byla na všem krev. Brácha letěl do koupelny a strčil ruku do vany.

„Zašiješ mi to,“ řekl mí klidně a já se při pohledu na šklebící se maso nedokázal pohnout z místa.

„Zavolám babičce,“ zakoktal jsem.

Druhou rukou mě drapl za krk a zatřásl mnou: „Přines nit a jehlu!“

Jako automat jsem donesl jehlu a navlíkl mámino hedvábíčko.

„A teď vypadni…“

Zabouchl jsem ochotně dveře a s uchem na nich poslouchal, jak tam syká a vzdychá. Nakonec vyšel s flastrem na ruce, pod kterej schoval čtyři stehy vyšitý máminou jehlou na ponožky.

Brácha by se tady nesypal. Nikdy. Ten ocucanej konec jsem měl v puse já a nedokázal ho strachy vyplivnout.

Žaludek se mi sevřel a já se naposledy rozhlídl, jestli na ulicí někoho neuvidím. Někoho, za kým bych se neohroženě vydal na těch tři sta metrů neprůhledný tmy, plný nejstrašnějších obav. Nikde ani noha. Okna kolem se lhostejně černaly. Asi všichni slavili ten největší svátek ze všech. Nadechl jsem se a napřáhl před sebe ruku s rudým lampionem. Musím jít.

Zíral jsem na to snad už půl hodiny. Čáry na asfaltu byly tučný a střed obrazce nechutně vyvedenej v barvě. Veliký srdce rozplácnutý přes chodník tak nešikovně, že se nedalo obejít. Uvnitř stálo: E + V = láska. Podrážka sandálu nezmohla nic. Všichni to museli vidět. Všichni!

„To byl určitě Danihel…“ doslova jsem zasténal.

Byl neskutečně hezkej, svalnatej a vůbec nikoho se nebál. Ani učitelů. Ani školníka. Danihel. Byl to syn chlapa sedícího v kriminále za rozvracení republiky a měli jsme si na něj dávat pozor. Dostával jednu kuli za druhou a jen se smál a mával na mě, že o přestávce dostanu do držky za to, že jsem ho napsal na tabuli a že jsem bonzák. A pak mě jednou na klučičích záchodech přimáčkl ke zdi, posadil na mísu a nachcal mí na hlavu. Byl to génius zla, jako jeho otec.

„Mám chuť na ořechy!“ vykřikla Veru a já přikývl. Tady se nedalo nic dělat. Zaslechli jsme zvonek. Ve škole právě končila první hodina. Možná už učitelka zapsala do třídní knihy, že chybím bez omluvy. Já! Premiant a předseda třídy.

„Nebo nechceš?“

„Jasně že jo.“

Spolkl jsem knedlík strachu z budoucnosti.

Prolítli jsme parkem a prokličkovali mezi činžákama. Byli jsme skoro doma. Domky se v dlouhý řadě ztrácely v bohatý zeleni, o kterou se nikdo moc nestaral. Nakoukli jsme do kouřícího okna prádelny. Babky protahovaly mandlem mokrý cejchy. Pára se zvedala od prstů, jako by na tom rozpáleným bubnu čarovaly. Z nosů jim kapalo a ty kapky prskaly a škvířily se na rozžhaveným plechu. Do očí nás pálila horkost a škrob. Veru mě už táhla dolů pod prádelnu, kde stál velký ořešák s černě flekatýma a napůl spadanýma listama. Ze země bylo vidět, Jak na konečcích větví visí rozpukaný koule vlašáků a čekají na ten správnej šťouchanec, aby se poroučely dolů do trávy. O pár vteřin pozdějc jsem stál v koruně a nohou dupal do větví. Pode mnou to pleskalo, jak ořechy pršely dolů. Veru si schovávala hlavu pod dlaněma a pištěla.

Po vedlejší šlachovitý borovici jsme pak vylezli na malej balkon, co trčel z prádelny na stranu otočenou ke školnímu hřišti. Seděli jsme s nohama prostrčenýma mezi studený šprušle, dlaní rozbíjeli ořechy a loupali kyselou kůži. Prsty nám krásně tmavly.

„Řekni mi, jak to bylo dál…,“ zaškemrala Veru a já jí podal nakřápnutej vlašák. Chtěla to slyšet znovu a znovu. Jenže já teď myslel na to, že už nikdy nebudu zapisovat u tabule. Moje hvězda vybledne stejně jako hvězdy na oknech naší třídy. Nebudu salutovat vedle paní Gusty Fučíkový, až bude v mauzoleu prolejvat slzy za svýho syna. Už nikdy. Nikdy.

„Prosím, prosím, prosím…“ znovu škemrala Veru a strčila mi do pusy oloupanej ořech. Na jazyku se mi udělalo dobře. Zahnal jsem ty zbabělý představy a spustil jako včera a předevčírem, když jsem jí to řekl prvně.

„Na lampionovým průvodu, jaks byla nemocná, tak se mi stalo, že mě…“

Přimáčkla mi černou dlaň na pusu: „Počkej, takhle ne. Celý! Jak jsi šel od školy.“

„Tak, když nás soudružka rozpustila, šel jsem domů mezi činžákama. Pořád jsem měl takovej divnej pocit, že za mnou někdo jde…“

„Ale nesfoukls svíčku, že ne!“

Verunce svítily oči, jako by tam v tý tmě stála se mnou.

„Ne.“

„A pak to šeptání…“

„Umíš to líp než já.“

„Neumím,“ zavrněla.

„Tak jsem nesfoukl svíčku…“

‚Já vím.“

„Mám ten lampion na klacku a svítím si na cestu, abych…“

„Abys nešlápl do hovna,“ pohotově doplnila. „A pak ty lampy, že jo?“

Zle jsem se na ni podíval a Veru si položila dlaň na pusu, jako by prozradila tajemství.

„A najednou stojím před černou dírou. Tři lampy v řadě jsou mimo a pod nima úplně černo. Koukám do tmy, ale všude jen listí a větve. Taky foukalo. Tak jsem si říkal, že asi jen šustí listí. Jenomže najednou proti mně…“

„Vyskočil chlap!“ vyštěkla Veru, až mi zaskočil ořech v krku. Dala mi herdu.

„Byl fousatej. A měl uniformu.“

„Fašista!“

„Jo. Asi jo. Tlemil se a říkal, že mě dlouho pozoruje. A pak zvedl ruku a v tý ruce měl stříkačku.“

„Jako Mengele…“ vydechla.

„Napřáhl ji na můj lampion a pustil to do něj.“

„Hajzlík! Jenomže…“ udělala pauzu, abych mohl pokračovat zase já.

„Jenomže, jak byla tma a vítr, tak minul lampion a všechen ten sajrajt mi nastříkal do pusy a do očí.“

„Benzín!“ vypískla.

„No. Benzín. Letěl jsem domů a cejtil, jak mně ten benzín vypaluje oči, ale jak jsem bulel, tak jsem si podle pana doktora ty oči zachránil a vybrečel. Máma mě strčila do dřezu pod tekoucí vodu a já do ní musel čumět asi hodinu. Pak jsme jeli na po hotovost. Ale to už víš.“

Žvýkali jsme ořechy a Veru pokyvovala spokojeně hlavou.

„Stejně je to divný.“

„A co?“

„Že to nechytlo.“

V jejím hlase jsem vycítil zklamání.

„Já to vidím, jak běžíš tou tmou a hoří ti vlasy a všechno. Jak je všude spousta světla a ty padneš na kolena a pak seš jako poleno v krbu, celej jen doutnáš. A když tě uhasí, tak tě nikdo nemůže poznat. Ani já ne. Seš úplně jinej.“

Líčila moji smrt a oči jí hořely, jako by odrážely plameny na mým ohořelým těle.

„To si fakt představuješ?“

„Jasně! To bys byl ještě větší hrdina. To bys byl v mauzoleu vedle Fučíka.“

Asi si všimla mých rozpaků, protože mi položila dlaň na koleno a zmáčkla, až jsem vyjekl: „Au! Co blbneš?!“

„Jako si to představuju. Chápeš. Jen jako.“

Snědli jsme poslední ořech. Naše ruce se proměnily v pracky masajských domorodců.

„Nechceš vidět našeho novýho psa?“ vyskočila Verunka a balkonek se rozechvěl.

„Vy máte zas novýho psa?“

„Vlčáka.“

Veru už byla na větvi a mizela mi z dohledu. Psa jsem rozhodně vidět chtěl.

Lampionek jen zlehka šimral rozpukanej chodník růžovým šerem a já se modlil, aby mi ta trocha světla nechcípla. Představa, že si mě bratr navždycky dobírá kvůli tři sta metrům tmy, mě postrkovala dopředu jako beranidlo. Byl jsem sotva v polovině. Na konci temnoty se objevily první světla našich řadovek. Naděje! Uklidnil jsem se. Dokážu to. Teď už to dokážu. Lampionek osvítil velkou dlaždici, která se protlačila skrz asfalt. Znal jsem každý její centimetr, oblou hranu z oblázků, puklinu, všechno, až na polobotky, který stály na ní. Kolena se mi přestaly ohýbat. Ohromeně jsem zvedl lampionek. Polobotky pokračovaly manšestrem kalhot, pak bundou s našitým nápisem NY a nad ní seděla hlava s Danihelovým ksichtem.

„Sleduju tě už od školy, bonzáku.“

Mluvil tiše, aby slyšel, jak mi cvakají zuby.

„A co?“

„Tak… že seš malá svině, co svítí komunistům na cestu.“

„Svítím na cestu sobě.“

„A ještě seš úplně blbej… Tohle ti posílaj z USA!“ zvedl ruku, a pak se zaleskla bílá stříkačka a já ucítil benzín na obličeji, v nose a v očích. Chtěl jsem vykřiknout, ale nedokázal jsem to.

Byl to Danihel, kdo vykřikl místo mě: „Zahoď to, ty vole!“

Vytrhl mi lampion a hodil ho do trávy. Ve stejný okamžik v něm škytlo a lampion na okamžik prudce osvětlil všechno kolem ostrým plamenem. Danihel najednou neměl vůbec ďábelský výraz, jen civěl, jak tam klečím a třesu se s rukama na očích.

„Jsem slepej!“ slyšel jsem křičet sám sebe.

„Tak to jsem asi nechtěl,“ řekl celkem omluvně Danihel. Pak se otočil do tmy. „Stejně sis to zasloužil, bonzáku. Běž domů.“

Já se ale nemohl pohnout. Popadl mě za ruku a táhl mě dopředu kolem dohořívajícího lampionu. Musel jsem se postavit na nohy, aby mi nesedřel kolena. Táhl mě tmou a nakonec mě roztlačil jako starou motorku.

„Běž domů! Mazej! A jestli něco cekneš, bude hůř. O to se už USA postará!“

A já jsem běžel jako nikdy. Bulel jsem, křičel a letěl tmou k řadovkám. Všechna ta hrůza, že už navěky zůstanu v týhle tmě, kde je jen Danihel a já, mnou nakonec smýkla na dveře našeho bytu. Tloukl jsem na dřevo, dokud se neobjevil tatínek s cigaretou v puse, kterou rychle odložil, když pochopil, že slovo, který sípavě vykřikuju, je benzín. Pak se ale objevila maminka, popadla mě a nechala čučet do dřezu, zatímco telefonovala na středisko, kde ji uklidnili, že možná neoslepnu.

Mezi domy vládlo naprostý dopolední bezvětří. Pes ležel u Veru před domem. Byl hubenej, olezlej a čumák měl šedivej jako vlasy prezidenta na obraze. Ani si nevšiml, že jsme tady. Zklamal mě. Veru se natáhla jako labuť a klíčem na krku odemkla.

„Něco ti ukážu.“

Spěchal jsem za ní do tmavý kuchyňky, věčně smrdící psím žrádlem. Všude se povalovaly kastroly a prázdný láhve. Veru se v nepořádku na stole přesně orientovala. Za chvilku našla štangli salámu a uřízla veliký kolo. Pak uřízla ještě jedno a podala ho mně.

„Je z NDR.“

Verunčina máma žila v létě s pohraničníkem, co jí tu Baska nechal.

„Pro dvě ženský je takovej hlídací pes poklad,“ vysvětlila mi Veru.

Civěl jsem na psa, jak nemocně vzdychá a slintá. Dupl jsem, ale on jen líně rozlepil oči spečený hroudou ospalků. Zívl a vděčně oblízl salám ve Verunčiných prstech. Teprve teď jsem měl pocit, že věnoval pohled i mně.

„Ten toho tak uhlídá.“

„Chytil prej osm diverzantů.“

„Jo? A co to je?“

Veru neodpověděla. Spočítala betonový dlaždice na cestě k domku. Pak mi poručila, abych se postavil přesně na vyznačený místo.

„A proč?“

„Neptej se pořád a dělej.“

Veru se nedalo dlouho odporovat. Postavil jsem se poslušně na lajnu, kam položila klacek. Pes si nás nevšímal. Olizoval salám, Jako by ho ani nechtěl sníst.

„A teď mi vraž facku.“

„Co?“

„Abys mi dal facku.“

„A proč bych to dělal?“

„Protože to chci.“

„Já holky nemlátím.“

Veru vzdychla a otočila oči v sloup.

„A co když ti řeknu, že to srdce u školy jsem namalovala já?“

„Blbost.“

Olízla si dva prsty a zvedla ruku: „Přísahám.“

Zalapal jsem po dechu.

„Ty?“

Přikývla.

„Ale… proč bys to dělala?“

„Abys už nebyl takovej vůl.“

Narůstal ve mně neznámý zmatek a pocit ublíženosti.

„Nejsem žádnej vůl.“

„Ale jo. Ten, kdo bonzuje o přestávkách, je vůl. Všichni si to myslí. I Danihel.“

Zmínka o Danihelovi zafungovala. Ruka mi najednou sama vylítla a zamířila k její tváři. Ve stejný okamžik se událo několik věcí zároveň. Pes se neznámou silou vymrštil z lavičky a jeho smrdutej dech mi narazil na tvář. Cvakly zuby. Naštěstí naprázdno. Ten neskutečenej let zastavil řetěz, na kterým byla bestie přivázaná ke dveřím. Verunka stála nehybně vedle mě a usmívala se.

„To je, co!“

Ulevilo se mi, že jsem se nepočůral.

„Nesnese to.“

Veru se otočila a zmizela v domě. Za okamžik jsem v patře uslyšel klavír.

Obezřetně jsem obešel psa, který mi už zase nevěnoval pozornost a lízal si olysalý tlapy. Protáhl jsem se do chodbičky a vyletěl po schodech vzhůru, kdyby si to rozmyslel. Veru seděla u klavíru a natahovala metronom.

„Myslela jsem, že ses naštval.“

„A proč?“ zkoušel jsem idiotskou odpovědí získat čas. Zahrála pár akordů. Nevydržel jsem co. Popošel jsem až těsně za ni a ucítil mandlovej krém její matky.

„Fakt jsi to namalovala ty?“

„Boty!“

Zahrála cosi, co znělo jako rozkaz a já si poslušně zul tenisky.

„Ale já tě nemiluju. Nikoho nemiluju!“

Řekl jsem to úplně bez rozpaků. Jednak jsem nevěděl, co přesně to znamená, jednak to byla pravda. Usmála se na mě.

„Já tebe taky ne.“

Ulevilo se mi.

„Tak proč jsi to tam o nás napsala?“

„Ale já to nenapsala o nás.“

Řekla něžně, usmála se na mě a slavnostně vytloukla jakýsi osudový akord do klaviatury. Její modrý oči se opřely do mých a mně došlo celý to neštěstí. Na okamžik se mi rozpila v něčem, co nemohly bejt slzy. Otočil jsem se a jako smyslů zbavenej letěl po chodníkách nadzdvihanejch devětsilem směrem ke škole. Přeskočil jsem zářivý srdce E + V a vletěl do hlavních dveří. Hospodářka mě dovedla do třídy, kde jsem jen mlčel a nedokázal soudružce odpovědět na to, kde jsem byl.

O hlavní přestávce jsem nevstal a nešel k tabuli, abych zapisoval. Něco ve mně se pokazilo. Rozpustilo v benzínu. Danihel to pokazil. Ten Danihel, co na mě pokřikoval, jestli jsem si všiml, jak překrásně rozkopl dveře do třídy. Bylo mi to fuk. Všechno mi bylo fuk až na to, co jsem si myslel, že mi fuk není. To E přilepený k V. To, že Danihel byl Eduard a já byl jen obyčejnej třídní bonzák s ocucaným koncem v srdci…

EPSTEIN, Marek. Ocucanej konec. In: Ocucanej konec. Jihlava: Listen, 2014, s. 9–25. Česká povídka (Listen). ISBN 978-80-86526-78-2.