Popis žánru

Esej je kratší próza argumentativního typu. Esej obsahuje objevné úvahy, které vzešly z přemýšlení ne zrovna soustavného, ale soustředěného, jak tvrdil Pavel Eisner. Esej osciluje mezi uměleckým a odborným stylem.

Odbornost je vyjádřena vhledem do problematiky, originalitou myšlení o stanovených pojmech a prokomponovanou argumentací. Esej se však zároveň neřídí pravidly organizované vědy a teorie. Esej si neklade nárok na komplexní výklad nebo konečné řešení zkoumaných otázek. Tomu odpovídá i název žánru pocházející z francouzského essai, tedy pokus. Pro tvůrce je esej formou myšlenkového hledání. Esej tak vychází ze vztahu autora ke zkušenosti se světem, s kulturou a přírodou. Obraz duchovní zkušenosti autora eseje je originální a plodný tím, že je spletený z různých pojmů, zkušeností a impulsů.

Intelektuální dramatičnost eseje je doprovázená osobitým stylem využívajícím bohatou škálu figur – příměru a přirovnání, metafory, nadsázky, příkladu ze života, paradoxu, antiteze apod. Pozornost upoutává již mnohdy provokativní úvodní tvrzení (Krása světa je skrytá – O. Březina). Od tohoto tvrzení se logicky rozvíjí téma a argumentace.

Ukázka

Ctižádost je něco jako žluč; žlučovitost má člověka k činnosti, nutká ho, burcuje a popohání, pokud se k tomu neudělá přítrž. Když se však přítrž udělá a není po jejím, žluč v člověku ztvrdne a působí pak zhoubně jako jed. A tak jsou ctižádostiví lidé – pokud mají před sebou cestu volnou a mohou se brát vpřed a stoupat – spíš horliví než nebezpeční; když jim však rozlet zatrhnete, objeví se v nich skrytá nespokojenost, hledí zlým okem na věci a lidi, a těší je nejvíc, když se všechno bortí; a to je nehorší možná vlastnost služebníka knížete či státu.

Jestliže tudíž knížata užívají služeb ctižádostivých lidí, měli by je vést tak, aby ti mohli jít pořád kupředu a ne dělat kroky zpátky; protože se to však neobejde bez nesnází, je dobře, když podobné povahy nepoužijí vůbec. Neboť nebudou-li v úřadě postupovat, postarají se o to, aby ten úřad padl spolu s nimi.

Ježto jsme však řekli, že je dobré ctižádostivé povahy nepoužívat, není-li to nezbytně nutné, je třeba teď také říci, v kterých případech jsou tací lidé nepostradatelní. Dobré velitele ve válce mít musíte, ať jsou sebectižádostivější. Neboť jejich služby vyváží vše ostatní. A voják bez ctižádosti je voják bez ostruh. Ctižádostivci jsou rovněž velmi užiteční při ochraně knížat před různým nebezpečím a zášti. Takového úkolu se totiž ujme leda někdo, kdo je jako oslepený holub, co stoupá pořád výš a výš, protože nevidí nic kolem sebe. Dále jsou ctižádostiví lidé užiteční, je-li třeba strhnout k zemi vypínavého poddaného, který by všechny zastínil. Na tento způsob použil například Tiberius Macrota k nastrojení Seianova pádu.

Ježto jsou tedy v těchto případech ctižádostivci nepostradatelní, nutno nyní povědět, jakým způsobem je držet na uzdě, aby byli méně nebezpeční. Jsou méně nebezpeční, pokud jsou nízkého rodu, než pokud jsou urození; a pokud jsou spíše drsní než laskaví a oblíbení; a pokud se dostali nahoru nedávno a ještě nestihli svou velikost vychytračit a opevnit. Někdo přičítá knížatům za slabost, že mají své oblíbence; je to nicméně nejlepší lék proti ambiciózním velikánům. Když totiž vede cesta ke knížecí přízni nebo nemilosti přes oblíbence, nikdo nevyroste příliš vysoko. Jiný způsob, jak je pokrotit, je postavit proti nim jiné, kteří jsou stejně pyšní jako oni. Potom však třeba mít k dispozici rádce středu, aby se uchovala rovnováha věcí, protože bez toho balastu by se loď příliš kymácela. Přinejmenším by měl kníže podněcovat a pěstovat si pár neškodných lidí, kteří by byli na ctižádostivce něco jako bič. Co se tkne možnosti nahnat jim strach, že jim hrozí zhouba, může to prospět, jsou-li to povahy bázlivé; jsou-li to povahy neústupné a odvážné, může to urychlit jejich záměry a jsou pak vskutku nebezpeční. Co se tkne nastrojení jejich pádu, nelze to naráz provést bezpečně, zbývá jen jedna cesta, a to neustále střídat projevy nepřízně a přízně; nevědí pak, na čem jsou, a jsou, jako by zbloudili v lese. Z různých ctižádostí je méně škodlivá ta, jež se soustřeďuje na velké věci, než ta, jež lpí na všem; ta totiž do všeho vnáší zmatek a zmaří každou práci. Přesto je méně nebezpečný ctižádostivý člověk, který se hrne do každé práce, než který má mocné stoupence. Kdo chce vyniknout v kruhu schopných lidí, předsevzal si velký úkol; a je to věc veřejně prospěšná. Kdo však ze sebe dělá číslo mezi nulami, je zhoubou své doby.

Čest má do sebe tři věci: je živnou půdou pro dobré skutky; umožňuje přístup ke králům a čelným osobnostem; a povznáší a rozmnožuje statky. Kdo má při svých ambicích před očima tyto cíle, je poctivý člověk; a vladař, který tyto cíle pozná u člověka, jenž se snaží prosadit, je moudrý vladař. Obecně platí, že si knížata a státy mají vybírat za ministry takové lidi, co dbají víc o své povinnosti než o své povýšení; a co rádi vykonávají svůj úřad z přesvědčení, a ne aby se jim honosili. Knížata také musí umět rozeznat snaživou povahu od vstřícné mysli.

BACON, Francis a Alois BEJBLÍK. Eseje, čili, Rady občanské a mravní. Praha: Odeon, 1985, s. 122–124. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:16cc7d00-e8ba-11e6-8010-005056827e51